Nová láska po padesátce versus dospělé děti

Před půl rokem jsem psala své vlastní pocity z rozchodu s manželem po 33 letech spokojeného manželství. Dnes jsem si přečetla rozhovor s Natálií Kocábovou, která popisuje své pocity dospělého dítěte k nevěrnému otci. A v mnohém ji musím dát za pravdu.

 Ale začnu hezky od začátku. Oznámení manžela o poměru s 25letou dívkou byl pro mne šok a zapůsobil jako zemětřesení s následnou vlnou tsunami. Zničil toiž většinu toho, co jsme tak usilovně celý život budovali. Vlastně zničil mnohem víc, protože něco se vybudovat nedá. To se musí prožít. Po půlroce stojím na vlastních nohách, pravda někdy dost vratkých, ale žiji, poznávám nové lidi, zúčastňuji se různých akcí a kurzů. Ano, dělám to pro sebe, ale především proto, abych zapomněla. Zapomněla na to pokoření, bezmocnost a na svoji životní lásku.  Velkou oporou jsou mi moji tři synové. Nenávidím odpověď :  Nejsi sama, vždyť máš děti. A nejvíc ji nenávidím od manžela. Jako on by je neměl!  No, možná fakt nemá. Snad zatím. Zpět k synům.

Nejstaršímu synovi je 33 let, žije spokojený a aktivní život, zatím nemá děti.  Žije s partnerkou ve stejném městě. Občas se vídáme, telefonujeme si  a oba tak víme, že jsme tu také pro sebe. Je to klidný, tichý mladý muž, založením  introvert. Myslela jsem si, že  nijak zvlášť tátův odchod neprožívá. Jak jsem se ale spletla! Řekl mi: Je to pro mne hodně těžké vědět, že tu táta není s námi, s tebou. Pak jsem si začala všímat, že je ke mně milejší, laskavější, když se vidíme, pevně mě obejme, pohladí. O tátovi spolu moc nemluvíme, ale v jeho očích je vidět velký smutek.

Prostřední syn, 30letý otec dvou malých dětí, je jiný. Od malinka čertík jak z krabičky, vše hodně intenzivně prožívá. Tedy i manželův odchod. Jeho žena mi říkala, že potom, co se to od táty dozvěděl, celou noc nespal. Řekl mi: I kdybych to někdy pochopil jako muž, nikdy tátovi neodpustím, jakým způsobem to provedl, že ti nedal žádnou šanci bojovat o něho, o nás , o rodinu. Když se vídáme, bohužel to není dost často, bydlí v jiném městě, i v jeho očích se zračí bolest. Prožívá to intenzivně i proto, že má malé děti a těžko se smiřuje s možností, že dědeček jeho dětí si pořídí  vlastní vnouče. A samozřejmě ho nejvíce mrzí, že jeho děti nepoznají to co on s bratry - milující a laskavé prarodiče. Toho pohádkového dědečka a babičku žijící v domku u lesa.

Nejmladší syn, 19ti letý, bydlí ještě se mnou, bude letos maturovat. Toho zpráva o odchodu otce poznamenala nejvíce. Nejen proto, že ani on do poslední minuty netušil o dvojím životě svého stvořitele. Je sám zamilovaný a v tátovi a ve mně vždy viděl manželství, které pro něho bylo vzorové, jak mi svěřil. Jenže mu táta vzal iluze o lásce, věrnosti a smyslu manželského svazku. To on mne každý den viděl utrápenou a plačící, to on mi nabízel náruč objetí a slova utěchy. S tátou se momentálně moc nemusí. Když se vidí, je zdvořilý, jako k jiným lidem, ale cit, důvěra a to, jak si svého táty vždy vážil, to zmizelo. Je mi to moc líto. Za oba.

Vím zcela jistě, že manžel neublížil jen mne, ale hodně i svým dospělým dětem.  Když mne odchod  oznamoval, řekl mimo jiné, že děti už jsou velké. Jsou, ale ne pro rozchod rodičů. Jsou to pořád děti, pro které je i v dospělosti ztráta rodiny velkou újmou a trvalým šrámem na duši.

A ještě někdo nevýslovně trpí. Jeho rodiče, kterým je 82 let a nikdy jeho čin nedokáží pochopit. I on je v jejich očích stále jejich dítětem. Dítětem , které by mělo už mít rozum a vidět reálné dopady svého sobeckého počinu.